Moje...Budoucnost?

11. června 2018 v 16:12 | EyeCandy |  Z Deníku Eye Candy
Zdravím, tady Eye Candy
Předem upozorňuji, že tenhle článek není pro slabší povahy.
Vše napsáno v článku se opravdu stalo, jde o popis nebo naznačení skutečných událostí.

Abych mohla popsat jak si představuju svou budoucnost, měla bych popsat svou minulost. Není až tak vzdálená, ale je pravdivá.

Pokusila jsem se o sebevraždu.
The girl who has it all
Bylo to jedno prosincové dopoledne.
Byl to ten den, kdy mi došlo, že můj život nemá smysl. Nedaří se mi v práci, doma.
Můj mozek a moje duše se shodují na jednom. Chceš umřít.
Je to jen sepnutí nervů v mozku. Ale to úplně stačí.
Polykám prášky. Hodně prášků.
Mozek má najednou jasnou chvilku. Co sem to provedla? Umřu. Umírám. Volám Modrou Linku. Žena na druhém konci se ptá na otázky. Záchranáři se ptají na otázky.
Sanitka mě odváží na Interní oddělení.
Výplach žaludku skrz nos je peklo. Pokud vás neodradí od dalšího pokusu vaše mozkové a duševní pochody tak tohle určitě.
Zvoní mi mobil. Volá mi máma, to jediné vím jistě. Někdo jí řekl co se stalo.
Sestřička slibuje,že jí dá vědět kde jsem.
V nose mi zůstává hadice do žaludku, v ruce infuze, mám močovou cévku.
Dostávám skrz nos černé uhlí, přes infuzi sedativa.
Nemůžu spát. Mlhavě si vzpomínám, že tam byla máma.
Nic jsem jí neřekla. Noc byla dlouhá.
Noční sestra mi asi hodinu dělá společnost. Pláču.
Ráno mi konečně vytahují Nasogastrickou sondu i cévku. Snídaně.
Čekání. Pohovor s psychiatrem. Pláč.
Mám povolený odchod domů. Přichází rodiče.
Nakupování Vánočních dárků.

A moje budoucnost? Vyjádřím ji slovy ženy jménem Veronika Deklava. Ženy, která se stejně jako já pokusila zemřít.

Můžu zpátky do práce. I na večeři s rodiči, kde je přesvědčím, že se vracím do normálu. A časem se najde muž, který mě požádá o ruku. Bude to sympaťák a naši se octnou v sedmém nebi.
První rok se budeme milovat jako o život. Druhým a třetím méně a méně.
Ale jen se začnem mít navzájem dost, otěhotním. Výchova dětí, hypotéka, snaha o udržení práce nás přinutí být si nablízku.
Zhruba po 10 letech si on pořídí milenku, protože bývám příliš v jednom kole, příliš unavená.
Příjdu mu na to. Budu vyhrožovat, že zabiju jeho, ji, sebe.
Krizi překonáme. O pár let později si pořídí jinou. Ale tentokrát budu předstírat, že o ničem nevím, protože dělat scény už mi nějak nestojí za námahu.
A zbytek svých dnů dožiju občas s přáním, aby mé děti mohli žít jak mě se nepodařilo.
Jindy zas, skrytě potěšená, že se mi tolik podobají.

Je mi fajn, opravdu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Věrča Věrča | 12. června 2018 v 7:09 | Reagovat

Velmi zajímavé, moc dobře napsaný konec ...
Život není jednoduchý, ale stojí za to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama